LADYZONE.cz

Když byli rodiče dnešních pětadvacátníků stejně staří, nestarali se o to, aby si ponechali všechny možnosti otevřené: starali se o bydlení, o partnera a plodili děti. V dnešní době záleží jen na nás, kdo jsme a co děláme, nezávisle na existujících společenstvích, rodiných vazbách či zda jsme příslušníky oné exkluzivní třídy, která umožňuje pohodový život a právo na sebeurčení několika vyvoleným.  Rodičům z generace babyboomu či po ní, kteří mají víc peněz a svobody než jejich předci, se podarilo vychovat tak trochu sebeshovívavé děti, které vyrůstali v přesvědčení o své jedinečnosti, o svém právu na štěstí a místu na slunci, tak jako žádná generace v historii. Za naši identitu je čím dál více zodpovědný mýtus podnikatelského úspěchu založeného na vlastních schopnostech a osobní značce, sociálních sítích a neomezeného utrácení za vlastní životní styl.

Od té doby, co se o této krizi začalo v roce 2001 mluvit, se tématem nejvíce zabývaly Alexandra Robbins a Abby Wilner z deníku New York Times v bestselleru s názvem „Quarterlife Crisis: The Unique Challenges of Life in Your Twenties“ (Krize neomezených možností: Jedinečné výzvy, když je Vám kolem 20). (Pozn. knížku v originálním znění si můžete koupit na www.amazon.com, český překlad se připravuje). Téma znuděných dvacetiletých se nese jako nit také současnou pop kulturou, např. ve filmu Ztraceno v překladu. V seriálu Gossip Girl (česky Super Drbna a běží na Primě) například Blair Waldorfová vysvětluje svoje podivné chování slovy „byla jsem taková snaživka, málem jsem si čtvrtživotní krizi uhnala už v 18“. „Quarterlife“ taky před pár lety býval úspěšný webový seriál o 7 mladých lidech s uměleckými ambicemi, kterým je přes dvacet.

Sociolog Michael Kimmel (autor knížky Guyland: The Perilous World Where Boys Become Men) tvrdí, že tato krize je jakýmsi předstupněm krize středního věku, kdy si člověk klade otázky jako ‚Kam můj život povede? Nemám ponětí. Nemám žádnou mapu nebo návod. Nemám žádnou vizi‘. Krize středního věku si naopak klade otázky: ‚Tohle je jako všechno? Měl jsem velký plán se svým životem, spoustu představ. Teď je mi 48 a vypadá to, že svých snů už nedosáhnu‘. Krize středního věku je vlastně jakási rezignace nad vlastním životem. Krizi neomezených možností může člověk vyřešit jen tím, že si vymyslí svůj plán, dá si vlastní cíl a smysl svému životu.“ Ale CO by tím plánem mělo být se může zdát dost neurčité a člověk může získat pocit, že je nemožné ten plán byť jen vymyslet.

Pokusy zvládnout krizi mohou být tak banální jako nadměrné pití, braní nejrůznějších drog, náhodný sex s lidma, co za to nestojí a spousta dalších způsobů sebemrskání, kterými chce člověk dát věcem alespoň nějaký smysl. Oblíbenou volbou panikařících lidí mezi dvaceti a třiceti, kteří dokončili bakalářské studium a zažívají pocity vykořenění nebo jsou nespokojení s prací, kterou mají, je další studium. James, 28letý student říká: „Tahle krize je důvodem proč se tolika univerzitám v USA podařilo proměnit vlastní nižší magisterské programy na dojné krávy generující solidní příjem“. 

Magisterské programy mohou poskytnout lidem směr a oddálit rozhodování o další kariéře a vlastní stabilitě. Je pravdou, že vyšší vzdělání může studentům „pomoci zdokonalit jejich osobnostní a profesionální dovednosti“, stejně tak je ovšem může ponechat delší dobu v nejistotě o jejich vlastních schopnostech a budoucím pracovním uplatnění“, říká Marc Scheer, poradce pro vzdělání a kariéru, který je zastáncem i jiných řešení než jen formálního vzdělání a je také autorem knížky No Sucker Left Behind: Avoiding the Great College Rip-Off. Scheer hlavně doporučuje rozhodnout se informovaně. „Jestli je magisterský program rozumným řešením záleží vždy na konkrétním studentovi a na tom, co by chtěl studovat. Práva můžou být dobrou volbou, ale nejčastěji pouze tehdy, když se člověk dostane na některou z prestižních škol. Snažit se získat PhD může být pro některé studenty dost nebezpečné, zejména proto, že počet úspěšných absolventů je v těchto dnech velmi nízký díky velmi nízkému počtu akademických míst, která jsou na univerzitách absolventům doktorského programu otevřená.. Takže vždy je třeba řešit situaci s každým individuálně“.

Mezi sliby, které generace dvacetiletých dostala také bylo, že bude mít tvořivou  práci, která je bude naplňovat. Prescott, 27letý studovaný grafik na volné noze, který dlouho nemůže najít práci říká: „vždycky můžete říct, že celý předpoklad vzdělání tkví v tom, že když studujete, máte dobré známky, získáte dovednosti, budete mít také více možností v kariéře a svém životě. Když dostudujete a získáte titul, nemusíte pracovat v továrně nebo na farmě. Ukazuje se ale, že to celé je velká lež, protože jak studenti opouštějí školu, zjišťují, že pro ně není zejména práce určené střední třídě dostatek. Ten rozdíl mezi kariérním očekáváním dvacetiletých a jejich situací, když se zařadí mezi ostatní pracující může být obrovský a může je srazit na kolena. 

Jak říká Kimmel „Nemají přesnou představu o svém životním plánu a o tom, jak se dostat z místa A do místa B. Často mají velké ambice, ale mezi jejich životními plány a ambicemi existuje velký rozdíl.“ Dodává, že tento rozpor je tím horší, že dnešní pětadvacetiletí žijí „v nejméně přívětivém ekonomickém prostředí v naší historii.“ David J. Rosen, autor knihy „What’s that Job and How the Hell Do I Get It“, která je jakousi kariérní příručkou založenou na rozhovorech s mladými profesionály s „cool“ povoláním, říká: „Obecně se dá říct, že mít svou práci rád je velmi důležité pro to, aby byl člověk šťastný  a spokojený se svým životem. Zájímavá a „cool“ práce je ta, která Vás uspokojuje, nikoliv ta, která ve Vás vyvolává pocity hořkosti či existenciální úzkost z toho, že jste přece měl/a v životě dělat něco víc než ‘jen‘ tohle.“

Další pokračování